Jak se překonává strach pomocí nevědomí 😊
Kde bylo, tam nebylo… byl jednou jeden cvok, tedy já…který se na vandr vybral :).
Kdy?
25. září 2013 ve 4 ráno tlapku z postele svěsil… pak zalepená očka umyl a hor se do auta, posbírat zbytek cvoků. 🙂
Tak nás pět v 5:45 z Bratislavy vyrazilo. Čtyři chlapi a jedna malá žena.
Cestou necestou jsme dorazili o půl 9 do vesničky pod kopečkem jménem Kaiserschild.
Navlekli jsme na sebe vše, co se dalo sníst a co bylo nevyhnutné na sebe narvat, abychom měli pocit, že se nám nic nestane.
I když v autě jsem četla jednu hoodně motivační literaturu (Jaká nebezpečenství číhají na ferratách).
Super kniha… všechno, co se ti může stát, na jednom místě. Hned má člověk radost z toho, kam se třepe 😊.
A tak jsme vyrazili, každý tou svojí pravou nohou (já jako levák levou). Nejprve cestička s kávami všude kolem… zjistili jsme, že mají lesbické sklony, nebo nejsme schopní identifikovat býka. Potom, jak to nazval bráška, jsme se prodrali mini džunglí (rozuměj shluk trav a keříků).
No a hned na to jsme vhupli do lesa. Malinko strmý výstup… nuž ale vždyť lezeme na skálu, co bychom tak měli čekat.
To se kolem nás rychlostí světla přehnal jeden německy hovořící pár.
Žena nonstop mlela. Chlap ani nepípl. Jí to očividně nepřekáželo. Asi za 20 minut jsme si dávali oběd, pár lezl rychlým tempem dál a dál. Žena i při náročnějším výstupu pořád mlela. Coool. Tomu říkám kondička. Možná ji chtěl ten chlap uštvat, aby byla ztichla…no nevyšlo mu to. 😊
Po určité (dle mého názoru věčné) době jsme se dostali pod skálu na kterou jsme chtěli vyskákat.
Tak a jsme v bodě, kde začíná seriózní ferrata. Všichni jsme se krásně ustrojili.
Zjistili jsme, že máme „hluboké“ znalosti toho, jak se správně vázat. Nezbylo než uvěřit, že to ovládáme a začali po jednom šplhat po skále.
Hned začátek byl náročný a já měla několik pokusů, než jsem tam vylezla. V duchu jsem se přesvědčovala, že už to bude jen lepší…a hádej co…. nebylo.
Po první třetině jsem byla plná euforie, pozitivního naladění a pořád se silou v rukách. Na prvém možném místě, kde se dalo trošičku si odpočinout, jsme si spravili via ferrata book.
Pak to začalo…skála se divně nakláněla a pořád víc a víc tvořila převisy. A moje ruce měly pocit, že přibírám každým metrem. Až přišel můj zlom. Na mini místečku, kde jsem odpočívala a v duchu si začínala nadávat, kam jsem se to vytřepala.
To jsem netušila, že o pár metrů dál mne prsty přestanou poslouchat – žádné povely z mojí hlavy nepřijímaly. V sekundě jsem letěla ze skály. Sic asi jenom 40-50 cm…ale stačilo to na to, abych měla před očima celý život a zůstala v takovém šoku, že tlukot mého srdce museli slyšet snad i ty krávy v údolí.
Tak a teď co…
Dolů to nejde a nahoru už nemůžu. Sejmuli ze mě batoh. Hned jsem byla lehčí a fakt to nakonec pomohlo. No to jsem byla ještě pořád rozklepaná jak osika. Další úsek mě strážili a pomáhali mi. Vždyť to i byla obtížnost nejvyššího kalibru. Časem jsem se uklidnila a přišel úsek, kdy si moje ruce odpočinuly.
S novým dechem a odhodláním jsem se pustila do cesty výš. Vždyť jak jsem již psala, jiným směrem, jít ani nešlo.
Aaaaa, opět přišel úsek, kde jsem téměř umřela… pohodaaaa… jen 2 metry to má. Takové lanko, po kterém je zapotřebí přeručkovat a viset si jen tak na rukách. Škoda jen, že na těch mých a ne jiných, co ještě měly sílu. Hrdinka antických bájí (jo, pořád mluvím o sobě 😊) se hodila skokem o to lano, aby byla v mžiku na druhé straně. Naštěstí mě zezadu potlačili a já jsem vítězoslavně stoupla nohou na skálu. To bylo radosti.
Potom už jen takový pohodový řebříček, i když kolmo dolů člověk viděl pod nohami, spíš tedy neviděl, vzdálenou zemi. Po tom všem, čím jsem si přešla, řeknu jen, těžká pohoda.
Konečně jsme při lanovém mostu. Posilnila jsem se proteinovou tyčinkou, krátce lenošila a vrhla se na most. Po celé dobrodružné cestě to byla malina. Lanový most pozůstává ze 4 lán, to je vše. Vypadá to hrůzostrašně, no opravdu to bylo parádní.
Po jednom laně se jde, další dvě jsou po bocích, kde se člověk přidržuje a čtvrté je nad člověkem, o které se jistí. Tvoří to takový kosočtverec. Mírný vítr těmi lany pohupoval. Bylo to šíleně zábavné. Pózovali jsme si navzájem z prostředka.
Na druhé straně nás čekal sešit, kde jsme se všichni hrdinsky zapsali.
Na závěr už jen asi cca 30 minut a dosáhli jsme vrchol Kaiserschildu…2084 mnm.
Huráááá, fotky, jedlo, fotky, jedlo. No bylo už kolem páté hodiny, tak jsme raději pospíchali dolů.
Čekala jsem, že to seběhneme raz dva a budeme u auta. Ale proč by to mělo být snazší, že 😊?
Dolů téměř pořád po suti. Samé mini kameny, které se hýbou pod nohami. Uhel sklonu takový, že jsem na některých místech musela po čtyřech, občas couvat. Co vám budu povídat, skvělo jsem si cestou dolů odpočinula. Alespoň jsme potkali kamzíka, co na nás čuměl jak my na nich v ZOO.
Než jsme došli do té lesnaté části, už se pořádně slunce přehuplo na kraj obzoru. Poslední úsek jsme šli s čelovkou na hlavě a po tmě. To by až tak nevadilo, už jsme byli téměř dole, no ty zvuky kolem…až mě střásalo. Strašné řevy.
Jakmile jsme byli konečně dolů na cestě, tak ten řev byl tak hlasitý, jako by to něco vedle nás stálo. Jen co jsem otočila hlavu směrem na les, zíral na nás gigantický jelen. Vtom mi to došlo. Září…řev…jeleny v říjí. Fuj, jak jsem byla bez sil, tak jsem přidala do kroku a vůbec jsem se nechtěla s nějakým jelenem skamarádit.
20:00 – autooooo…. jsem netušila, jak já miluji své auto 😊
Jenom slabé tři hodiny do Bratislavy, půlnoční vana, kde jsem spočítala své modřiny a šup pod peřinu.
A ráno? Stal se ze mne Robocop….bolel mne celý člověk.